Počasí a přírodní živly ve filmu. Zima je, zima je, zima je v lese…

Počasí je v naší zeměpisné šířce a délce přece jen stálejší. Scházejí nám vlny tsunami, výbuchy sopek, sluneční výhně a písečné bouře, které jsou v desítkách, či spíše stovkách zahraničních filmů příčinou více i méně komplikovaných katastrofických příběhů… Zima a sníh jsou pro nás nejsnáze dostupnou alternativou přírodní katastrofy.

Drama v Krkonoších nadvakrát

Sníh a vánice – coby katalyzátory děje, se objevují v několika starších československých snímcích. Jedním z nich jsou Synové z hor (1956) režiséra Čeňka Duby, jehož námět se odvíjí od skutečného životního příběhu dvou českých krkonošských lyžařů Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, kteří zahynuli v historickém závodě na hřebenech Krkonoš na jaře 1912. I přes částečné dobové zkreslení zůstává dodnes pravdou, že proměnlivost počasí v nejvyšším českém pohoří může být osudná jejich návštěvníkům i dnes.

Krkonoše a sněhová bouře posloužily v roce 1962 stejnému režisérovi k tomu, aby z vrtochů horského počasí vytěžil tentokrát již do současnosti zasazený příběh Vánice. Film má i s ohledem na dobu vzniku (ještě nezasažen teprve se probouzející novou vlnou československého filmu) stále relativně dobré hodnocení fanoušků na filmových serverech. I když kladná hodnocení jsou připisována spíše zachycené kráse Krkonoš, dobovým záběrům dnes již neexistujících horských chat (či jejich tehdejšímu vzhledu a stavu) a také výkonům herců ve skutečné i „filmové“ zimě a fujavici.

Válka v opravdové zimě

Zima a mráz hrají svým způsobem roli ještě ve válečném snímku Karly Kachyni Tenkrát o Vánocích (1958), který zachycuje krátký časový úsek československého praporu při bojích na Slovensku v prosinci 1944. Ač se jedná o tehdy oblíbené vojenské téma, oficiálně prosazované shora, Kachyňa pojal děj podstatně méně pateticky než nejrůznější sovětské válečné velkofilmy Asi nejvíc každému zůstane z filmu v podvědomí pocit zimy a mrazu v zákopech, který se podařilo tvůrcům vykreslit. Možná to bylo i tím, že zimy byly v 50. letech ještě opravdové a filmaři si nemuseli k navození mrazivé noci v zasněžené krajině vypomáhat rozprašovaným polystyrénem, či rozprašovaným umělým sněhem (poznáte ho ve filmech na první pohled, protože na oděvech nikdy netaje…).

Sněhová kalamita? Neexistuje!

Zimní živel jako alegorii společenského marasmu si zvolila do svého filmu Kalamita (1981) režisérka Věra Chytilová. Proslavená „komedie“ v hlavní roli s vycházející hvězdou Bolkem Polívkou ukázala, jak může železniční trať zavalená sněhovou nadílkou zkomplikovat lidské vztahy a povahy ve sněhem zasypané lokálce.

Vzhledem k tomu, že film vznikl přibližně dva roky po „katastrofických“ zimních mrazech v letech 1978 a 1979, kdy bylo tehdejší socialistické hospodářství v mrazech deset a patnáct stupňů pod nulou téměř znehybněno, kdy školy prožívaly uhelné prázdniny a doprava na silnici, řekách a železnici kolabovala, nebylo ani divu, že film byl v podstatě zakázán. Lidé měli neschopnost režimu vypořádat se s mrazy ještě v živé paměti. Kalamita se směla promítat až po delším čase, jen ojediněle a jen v některých kinech a ne ve všech městech a krajích Československa. Tvrzení, že úhlavním nepřítelem socialismu jsou čtyři roční období, tu bylo převedeno ad absurdum na filmový pás.

Anděl ve velehorách

Zimu a její krásu naopak využil např. Václav Vorlíček ve slavné pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973), kde se využilo mj. krásné zimní krajiny v tehdejší NDR kolem saského zámku Moritzburgu. Většina zimních scenérií se však točila u nás, hlavně na hradě Švihov a v jeho okolí.

Zima jako prostředí pro film je využita ve stále reprízované budovatelské komedii Anděl na horách (1955). Ani zde nevynechají tvůrci možnost, aby přírodní živel, tedy vánice, neovlivnila osudy hlavních hrdinů, když sníh a prudká vichřice uvězní rekreanty na vrcholu Lomnického štítu ve Vysokých Tatrách. Což je ovšem fakt, který může bez ohledu na scénáře postihnout turisty v nejvyšších slovenských horách i dnes…

Atmosféru českých hor a zimy využili např. ještě tvůrci první i druhé verze Sněženek a machrů (s tím, že pokračování po 25 letech se odehrávalo za tragického nedostatku sněhu a čekání na sníh – částečně se zasněžovalo uměle). Také Věra Chytilová již podruhé použila zimu a nedostupnou horskou chatu pro svůj specifický horor Vlčí bouda (1986). Z novějších snímků se na hory ještě vydali Snowboarďáci (2004) režiséra Karla Janáka.

autor: Pavel Hrabica

Foto: dvdsvet.cz, covers.box3.net, dvd-obaly.cz