Krása z nebe spadlá. Jak vzniká sněhová vločka?

Sněhové vločky se dokážou formovat do bezpočtu fascinujících tvarů. Ve výšce zhruba 6 km začíná jejich cesta na zem. Aby k nám dolů ale vůbec doputovaly, musejí mít ty správné podmínky a vlastnosti.

Na počátku je krystalek veliký asi 0,01 mm, ten byste spatřili jen pod mikroskopem. Když se však spojí s dalšími krystalky vzniká sněhová vločka viditelná lidským okem. Pokud je vločka dostatečně těžká, začně se snášet dolů. Nikoliv ale nutně tzv. střemhlav. Některé si plachtí, jiné vibrují. Průměrně padají rychlosti 1,7 metru za vteřinu. Ty, které dopadnou na zem, bývají velké 2 až 5 mm. Pokud je relativně teplo, mohou se shlukovat do větších, až 4 cm útvarů. Nelze to v reálu ověřit, ale archivy uvádějí, že největší vločka, která kdy spadla, měřila neuvěřitelných 38 cm na šířku a 20 cm na výšku. No, těžko si takovou představit, ale anály z americké Montany o takové vločce z roku 1887 hovoří.
 
Tvar a podobu ovlivňuje několik faktorů, hlavně tlak a teplota ve zmíněných 6 km nad zemí a následně i podmínky, které doprovázejí vločku při cestě dolů. Ideální pro vznik sněhových vloček je teplota kolem - 15 stupňů Celsia, tehdy získávají svůj typický šestiúhelníkový tvar. Voda totiž krystalizuje ve fázi ledu v šesterečné krystalografické soustavě. Výjimečně mají vločky tvar netypického trojúhelníku, to když vzniknou při teplotě kolem -2 stupňů Celsia.
 
Zkoumat ledové diamanty, když už vytvoří na zemi sněhovou pokrývku, moc dobře nejde. Ale stačí se podívat na jednotlivé vločky, které nám při procházce na chvíli ulpí třeba na tmavém kabátě. Jejich krása je pomíjivá, nemají dlouhou životnost. Jsou ale jedinečné. A také nenapodobitelné.

Ani nejmodernější technologie totiž nezvládnou při výrobě umělého sněhu docílit toho, co dokáže vykouzlit jen a jen příroda.

autor: Andrea Němcová