Ajvazovskij a moře: Smrt, naděje, či obojí?

Někteří znalci umění interpretují Devátou vlnu ne jako konec, ale jako poslední úder přírody před příchodem vycházejícího slunce a příchodem naděje na záchranu mořeplavců. Bouře končí, slunce přebírá vládu.

I jejich interpretace je v souladu s ruskou představou a nadějí na záchranu, kterou očekávají tu v příchodu spasitele, velkého vůdce, lepších časů, neboť v Rusku se vždy žilo těžce. Rusové se smiřují se svým osudem, mohou být hrdí, že všechny a všechno přežijí, ale své lepší zítřky vždy odevzdávají do náruče spasitele. Je jedno, jmenuje-li se car, prezident, vůdce. Hlavně, aby byl silný.

I to pravděpodobně v Ajvazovského dílech spatříte. Zpodobnění přírodních živlů jako souboj člověka s mocnými silami. V jeho malířském odkazu nenajdete jen Devátou vlnu. Je tu i Koráb uprostřed rozbouřeného moře (1887), Duha (1873), Potápějící se loď (1854), Moře u Koktebelu (1853) a stovky dalších. Ajvazovskij namaloval kolem šesti tisíc obrazů a nedokonalost člověka před přírodou, především mořem, je jeho stěžejní ideou.

Při pohledu na tato díla si možná i v 21. století uvědomíte, že poroučet větru a dešti můžeme jen do určité míry, ale přírodní živly nám vždy stanoví své bariéry. Třeba tím, že je přes zdánlivě dokonalou techniku nikdy neporazíme.

Atmosféru Ajvazovského mořských podobenství však musíme připsat i období romantismu, ke kterému náleží a chmury jsou této umělecké éře vlastní, podobně jako Erbenovy balady a záliba K. H. Máchy v tajemnu a chmurách.

Ve srovnání se svými romantickými kolegy v 19. století však Ajvazovskij zemřel jako úspěšný a bohatý muž, byl členem mnoha zahraničních akademií, postavil soukromou galerii a věnoval prostředky na umění, archeologii, ale například i na výstavbu lokální železnice na Krymu.

text: Pavel Hrabica

foto: wikipedia.ru